Chci důkaz místo slibů – láska si žádá víru a statečné srdce 19. 10. 2016
Porodem doma jsem chtěl Lucince darovat jeden z nejcennějších dárků na světě. Vyjádření lásky a pochopení pro přirozenou cestu příchodu dítěte na svět jako součást uzdravení jejího srdce po předchozích porodech, a uchopení – přijetí ženské moci jako vlčice.
Měl jsem obavy, že jsem si na sebe ušil bič či jsem si nabral větší sousto, než sním. Porod byla přitom naše společná práce, a to mě uklidnilo. Muž není stavěný, aby sám zvládl porod.
„Pojď ji prosím chytit.“ řekla moje žena zapřená v úzké koupelně mezi topením a skříní pod umyvadlem. Nadzdvihla šaty a já se poklonil a vklouzl pod ně. Zahlédl jsem a nahmatal temeno hlavičky Eleanor. Jsem tady a s vámi. Sténání plné odevzdání a síly. Vidím obličej Eleanor, klid, soustředění na poslední kontrakce, slyším je a s přívalem plodové vody si vyklouzne Eli na moje paže, křikne si statečně a zašklebí se. „Zvládli jsme to“. Lucinka usedá na toaletu a já jí vkládám do náruče naši vlasatici. Šaty promočené plodovou vodou, topení hřeje, cítím vůni spokojenosti a vítězství.
„Vůbec jsem nevěděla, že jsi tady a kdy jsi přišel do koupelny, viděla jsem jen, že vchází síla, záře a pokoj – jako Ježíš, a že mohu v klidu porodit, že se postará“. Takto mě vnímala a vzpomínala krátce po porodu moje manželka Lucinka. Žena, jež si splnila sen pro svoji dceru i pro sebe a zakusila sílu babiččiných porodů. Vyhrála boj sama se sebou i se společností.
Bojování rozumím, jsem muž. Porodům vůbec nerozumím, těm se klaním a přijímám je v lásce jako svoji ženu. Věřím jim.
Eleanor je zdravá, moje Lucinka je zdravá, Stázinka i Jasmínka byly při přestříhávání pupeční šňůry a prohlídly si placentu i maminku dvě hodiny po porodu a rozmilovaly se k nim.
A já si připadám výlučný. Učitel mateřské školy, jenž si vzal ženu statečnou, nosil děti v šátku, a poskytl prostor pro porod doma jako důkaz víry a statečného srdce – lásky.
GRRRR. VAUUU.
Cesta za papírem 20. 10. 2016
Kromě samotného porodu mě čekal následný den dopoledne v 9 h. telefonát pediatrovi, jehož sestra mi oznámila, že zprávu předá, ale neví, kdy přijde a přijala informace o dítěti pro předvyplnění formulářů (jméno a datum narození i čas).
Objevil se znenadání u dveří už v 12 h. a vykonal standardní vyšetření tělíčka, zvážil, změřil – vše za naší asistence. Vyplnili jsme společně protokol o přijetí do péče a předal nám žádanky na screening, sono kyčlí, ušní apod. s tím, že se máme objednat a jít co nejdříve. Poděkovali jsme za jeho přípravu dokumentů a s vědomím mlčením, že na žádnou kontrolu momentálně nepůjdeme, jsme se rozloučili.
S papírem od lékaře a čistou košilí se svetříkem i s kabátem jsem došel druhý den na matriku. Starší paní matrikářka mě uvítala a s mou prosbou evidovat dítě ve Frýdlantu nad Ostravicí mi oznámila, že takový případ tu ještě neměli a že to chvíli potrvá (bylo 13:30 a končili v 15:00). Hledala ve složce s instrukcemi, jaké doklady má po mně chtít (těhotenskou průkazku – chtěla vědět, kdo ji vydal a nechala si ji pro založení), potom oddací list, čestné prohlášení obou manželů o jméně a čísla občanských průkazů, samozřejmě i čas narození. Pro číslo jsem volal Lucince i následně ještě pro něj zajel domů a zpět.
Paní matrikářka vlastně vypsala dvoustránkový potvrzovací protokol, kdo jsem, proč jsem přišel a jaké doklady jsem předložil. Ke konci soupisu mě požádala, zda bych mohl ještě donést zprávu od gynekologa, že ji taky založí a já ji upozornil na dobu šestinedělí a že je Lucinka naprosto zdravá a v této době nehodlá nikoho navštívit.
Při dokumentování jsem se choval klidně, souhlasil a respektoval jsem požadované papíry („přítomen u porodu jsem byl já – stačí moje slovo?; ano, moje žena měla gynekologa, jenž zemřel a následně přecházela k jiným, průkaz si nechejte…“).
Při loučení mně paní matrikářka přála hodně štěstí pro dcerušku a prozradila mi, že její snacha také rodila v únoru doma – a že jsem úžasný. Byl čtvrtek a v pátek dopoledne paní volala, že je rodný list připraven k vyzvednutí. Dopsali a podepsali jsme dvoustránkový protokol a já jsem nakonec paním úřednicím jako poděkování předal za naši rodinu vzorky parfémů a malou bonboniéru. Rozloučili jsme se vzájemným podáním ruky a přáním štěstí.
Osobně si myslím, že mi trochu pomohl i titul – paní mě oslovovala vlídně: „Pane magistře“, klidné jednání, že porod doma je samozřejmost a osobní vstřícnost vůči pravidlům hry ze strany požadavků legislativy a vypsání protokolu. Mít podklady přichystané je základ. Jste připraven, ne zaskočen. A úsměv, za ten dostanete vše. A víra, že to zvládnete. Co chlapi? VRRRR.
